Historie klubu chovatelů moravského pštrosa

Chovatelé moravského pštrosa na Brněnsku projevovali snahy o vytvoření speciálního sdružení chovatelů těchto holubů již před 1.světovou válkou. K vlastní realizaci však došlo až po válce, v nadšeném ovzduší zakládání prvního samostatného státu. V roce 1919 se sdružili chovatelé pštrosů do holubářského odboru Ústředního (později Zemského) spolku pěstitelů drobného zvířectva na Moravě se sídlem v Brně a stanovili „vzorový popis“ moravského pštrosa, který byl uveřejněn v tehdejším prestižním pražském chovatelském časopisu „Zvířena“ v srpnu 1920. Toto nadšené ovzduší zakládání prvního samostatného státu se týkalo všech jeho součástí a pochopitelně ani chovatelství nezůstávalo stranou ve snaze ustavit celostátní strukturu chovatelských organizací. Již od počátku roku 1922 se pracovalo na založení první celostátní struktury, svazu spolku holubářských v republice Československé, jehož ustavující schůze byla svolána nikoliv náhodou v právě na den sv.Václava. Souběžně byla vyvíjena i řada aktivit k založení nových místních organizací a s nimi i prvních organizací speciálních. Na velikonoční pondělí 17.dubna 1922 tak nadšení chovatelé moravských pštrosů v Brně uspořádali „veřejnou anketu ke stanovení, respektive upřesnění vzorníku moravského pštrosa s cílem zachránit drahocennou perlu naší Moravěnky věkům budoucím“ řečeno slovy dobového tisku. Význam tohoto „veřejného hádání se“ byl tehdy zcela zásadní. V letech před a po světové válce zažil moravský pštros první vlnu chovatelského trendu jehož cílem byl velký, mohutný a těžký „ušlechtilý“ pštros jako typický holub tvaru. Tito holubi byli podle dobových svědectví hodnoceni asi takto: „jsou velmi krásní, ale nejsou to pštrosi“. Byli to především chovatelé z Brněnska a okolí, za významné podpory redaktora tehdejšího nejvýznamnějšího chovatelského časopisu „Zvířena“ Antonína Krále, kteří vystoupili s kritikou těchto pštrosích obrů a jejich příznivců, které také nazývali „obrysty“ a s obhajobou původního, lehčího, létavého na moravském venkově tradičního typu pštrosa. Tento směr v uvedené „velikonoční anketě“ rozhodným způsobem zvítězil, takže jejich výsledkem bylo nejen rozhodnutí o přípravných činnostech k založení speciálního klubu, ale i sestavení, přijetí a zveřejnění prvního moderního standardu moravského pštrosa. Celá záležitost byla ovšem v dobových souvislostech pojata především jako věc národní a pštros byl jednoznačně pojat jako moravský pštros, když starší místní, dříve volněji používané názvy jako pštros mikulovský, či olomoucký byly eliminovány s původem jednoznačně na Moravě (oproti tehdejšímu německému vzorníku, který uváděl původ Dolní Rakousy a Morava), jako vysloveně české národní plemeno. Proto se akce nezúčastnili také zástupci německého (před válkou jediného) brněnského holubářského spolku se zdůvodněním, že nebudou pštrosa zatahovat do politiky. Zde někde se zřejmě také začínají definitivně rozcházet cesty českých a německých chovatelů v nahlížení na pštrosa, které posléze vedly až ke vzniku dvou zcela odlišných plemen moravského pštrosa a štrasera.

Na velikonoční pondělí 2.dubna 1923 pak svolali v Brně nadšení chovatelé moravských pštrosů přípravnou schůzi, na nichž bylo definitivně rozhodnuto založit speciální klub a zvoleno komité pro vypracování stanov. (Podle tehdejších úředních pravidel totiž mohla být organizace založena teprve na základě předem úředně schválených stanov.) V neděli 27.května 1923 (ne tedy 23. tak jak se mylně uvádí v některých starších klubových materiálech) pak uspořádal nový speciální klub ve známé brněnské restauraci „U Cajplů“ na Kozí ulici ustavující valnou hromadu. Prvním předsedou nově založeného klubu se stal Č.Štěrba ze Silůvek, prvním jednatelem R.Schafhaupt z Brna a pokladníkem A.Kouřil z Brna. Do výboru byli zvoleni pánové: Pavlovský z Brna, Valnoha z Tišnova, Homolka z Ořechova, Šlezár z Ivančic, Vacl ze Židenic a Sekanina z Husovic, jako náhradníci pánové: Novosád, Dvořáček, Švábenský a Harnach. Čestnými členy klubu byli již na této ustavující schůzi jmenováni: redaktor Antonín Král z Prahy, M.Handschuh – učitel z Příbora a redaktor Č.Novotný z Ouval „za vzácné zásluhy jichž sobě získali o povznesení moravského pštrosa, jak psal odborný tisk té doby. Nový klub měl již od samotného vzniku velmi početnou členskou základu – více než 130 členů, což mu umožnilo velmi agilně vyvíjet činnost. Jejím vrcholem byli speciální výstavy, kterých uspořádal do konce první republiky 8 (v letech 25, 28, 29, 31, 33, 35, 36, 37) a v letech protektorátu další 3 (v letech 39, 40, 43), se zastoupením zpravidla 200 – 450 moravských pštrosů. Členové klubu se neomezovali jen na výstavy domácí, ale snažili se propagovat moravského pštrosa i na výstavách zahraničních, např. na mezinárodní výstavě v Budapešti v roce 1928, v roce 1930 v Londýně a na světové výstavě v Lipsku v roce 1936, kde funkcionář klubu MVDr.Harnach německou expozici pštrosů posuzoval. Klub se zaměřil na další zdokonalování a upřesnění vzorníku moravského pštrosa, jehož nejvýznamnější úpravy provedl v letech 1928, 1936 a po válce v roce 1948. Postupně byly do vzorníku zařazovány další barevné a kresebné rázy moravského pštrosa, jako kapratí a běloocasí. Od počátku klub eliminoval pštrosy chocholaté, kteří se v té době ještě sporadicky vyskytovali a tygry, které uváděl německý vzorník, stejně jako lysáky (s bílou lysinkou na hlavě), koncáky (s bílými letkami), které uváděl ještě P.Bublák v knize „Pštros moravský“ vydané v roce 1918. Některé tyto speciality pštrosí kresby se později zúročily ve šlechtění jiných plemen, např.prácheňských káníků.

Zatím co v Německu se pštros (odhlédněme nyní od tisíckrát vysvětlované a nikdy uspokojivě nevysvětlitelné dvojjazyčnosti názvu pštros a štraser) postupně vyvinul v typického představitele těžkých holubů tvaru, čeští chovatelé na Moravě šli zcela jinou cestou. V intencích tradičních představ českého holubářství vytvořili holuba středního typu holuba, který má vlastně všechno – přitažlivou a nápadnou kresbu, krásnou hluboce prošlechtěnou barvu, u některých rázů navíc s bohatým leskem, vyváženou postavu a zároveň si zachoval i zdravé a vitální instinkty. Toto rozhodnutí se během dalších let ukázalo jako velmi šťastné a moravský pštros tak nabyl podoby velmi moderního a přitažlivého holuba, čím se u nás i ve světě prosazuje dodnes.

Největší rozmach činnosti klubu nastal po druhé světové válce, kdy pořádal speciální výstavu s několika výjimkami každoročně. Také počty vystavovaných holubů výrazně vzrostly a pohybovaly se zpravidla mezi 600-700 ks. Z hlediska počtu se jako vrchol výstavní činnosti klubu jeví počátek 70.let, kdy počet vystavovaných holubů překročil 900 moravských pštrosů – v roce 1971 bylo na hřišti Moravské Slavie v Brně vystaveno 902 holubů a v roce 1973 na brněnském výstavišti dokonce 952 moravských pštrosů. Vedle těchto speciálních výstav pořádal klub již od roku 1950 každoročně také přehlídku výletků v rozsahu 200-300 vystavených holubů, která se stala jednou z dobrých tradic klubové činnosti a místem nákupu a výměny kvalitního chovného materiálu. I přes velmi omezené možnosti vystavovat v zahraničí klub nezapomíná na nutnost propagace moravského pštrosa a soutěžní kolekce našich holubů byly nedílnou součástí na výstavách INTERTAU.

Speciální výstavy se staly vrcholným setkáním chovatelů – specialistů po stránce odborné a společenské. Sportovní rámec jim dával propracovaný systém soutěží o putovní poháry, chápané jako memoriály v minulosti významných chovatelů a členů klubu. Tyto soutěže byly vypsány zpravidla na skupinu holubů jedné barvy prokazatelně z jednoho chovu. Nejobtížnějším byl memoriál M. Handschuha, který byl vypsán pro určený počet holubů z vlastního chovu, z nichž polovina musela být ve stáří do jednoho roku a byl určen pro všechny barvy. Další putovní poháry pak byly věnovány soutěžním kolekcím v jednotlivých barvách – A.Kouřila pro barvu žlutou, B.Šťastného pro barvu červenou, R.Schafhaupta pro barvu modrou, Fr.Vacla pro barvu černou, Fr.Pavlovského pro barvu černou šupinatou a A.Krále pro tzv. variety, kterými se v klubu tradičně chápaly vzácné a málo chované barevné a kresebné rázy. O tom, že klub velmi brzo pochopil i důležitosti tělesných tvarů moravského pštrosa svědčí i soutěž o putovní pohár J.Valenty určený pro nejlepšího holuba v typu a putovní pohár R.Harnacha, určený pro nejvýše oceněnou holubici. Je jen škoda, že se tyto tradiční a oblíbené soutěže v plném rozsahu neudržely do současnosti. Jejich jistou náhradou při dnešních speciálních výstavách je soutěž o mistra klubu, kterou klub pořádá od roku 1989.

Uvedený rozmach výstavní činnosti byl odrazem členské základny klubu, která v první polovině 80.let sahala téměř ke čtyřem stovkám chovatelů moravských pštrosů. Rozmach členské základny vyvolal k životu i nové organizační formy v práci klubu – vznik poboček, které sdružují chovatelé moravských pštrosů v jednotlivých regionech speciální výstavy v některých případech i celostátního charakteru. Tak v roce 1977 vznikla východočeská pobočka v Hradci Králové, o rok později jihočeská pobočka v Č.Budějovicích a v následujícím roce slovenská pobočka v Topolčanech. V roce 1989 se počet poboček rozšířil o středočeskou v Praze a konečně v roce 1995 vznikla i východomoravská pobočka v Uherském Hradišti. Od roku 1979 vydává klub vlastní periodikum „Zpravodajství“, které nahradilo do té doby vydávaný Oběžník. V posledním půlstoletí se v čelních funkcích klubu vystřídala řada významných postav našeho holubářství – R.Schafhaupt, E.Hanuš, J.Buček, MVDr.J.Svoboda, J.Balšínek a L.Vadaš. Nové impulsy dostala činnosti klubu po roce 1989, kdy otevření hranic začalo psát novou éru v pronikání moravských pštrosů do Evropy. Začala se rozvíjet spolupráce s klubem moravského pštrosa a káníka v Německu, včetně účasti na tamní klubové výstavě. Naši moravští pštrosi nechyběli ani na žádné Evropské výstavě. Nové impulsy nebyly jen pozitivní – klub např.ztratil v rámci restitucí vybudovaný chovatelský areál, což je v nynějších ekonomických podmínkách vážná ztráta, se kterou se dodnes klub obtížně vyrovnává. Méně světlou stránkou vývoje klubu po roce 1989 byla také skutečnost, že v souvislosti s rozdělením federálního státu přešla pobočka klubu na Slovensku od 1.1.1994 pod Slovenský zväz chovatělov. I přes toto zákonité formální rozdělení však vztahy se Slovenskými chovateli zůstaly i nadále velmi úzké a přátelské a moravský pštros i dnes patří na Slovensku k nejoblíbenějším plemenům a je zde chován ve velmi dobré kvalitě. V současné době má klub chovatelů kolem 250 stálých členů z celé České republiky. 86 let jeho činnosti obsahuje práci několika generací chovatelů moravských pštrosů u nás a současné členy a funkcionáře klubu zavazuje k tomu, neprohospodařit, ale dále rozvinout a zkvalitnit to, co nám zanechali naši předchůdci – moravského pštrosa jako jednoho z našeho nejkrásnějších a nejoblíbenějších plemen, holuba nejen tvaru, ale i barvy, kresby a lesku. Holuba, který si bude získávat stále více příznivců nejen u nás, ale i v zahraničí. Úkoly to v dnešní době nejsou a nebudou snadné. Zveme proto všechny vážné zájemce o chov moravských pštrosů, aby se s námi na nich podíleli a aby rozšířili řady našeho speciálního klubu.

Autorem článku je bývalý předseda klubu chovatelů MP
př.Karel Jaroš a Dr.Sylvestr Chrastil
aktualizaci provedl Jan Baláš

Stav k roku 2009