Moravský pštros - nový vzorník z roku 2011 schválený a vydaný UOK
UOK chovatelů holubů vydala v září 2010 knihu „Národní plemena okrasných holubů České republiky“ u příležitosti Mezinárodního školení posuzovatelů konaného v Hradci Králové. Podle tohoto českého vzorníku by nadále mělo být posuzováno i na následujících mezinárodních výstavách. Za náš klub se na formulování vzorníku podíleli předseda Klubu ing. Miroslav Otruba a vzdělavatel klubu RNDr. Milan Tyller.
Názvy dle ES: N.: Mahrischer Strasser; F.: Strasser de Moravie; A.: Moravian Strasser
Zařazeni v seznamu plemen EE: holubi tvaru, čislo: 22
Původ: Česka republika – Morava
Stručná historie
Moravský pštros patří k nejstarším známým domácím plemenům s centrem chovu na jižní a střední Moravě. Nejznámějšími základnami jeho rozšíření byly Mikulovsko a Olomoucko, ale původní areál byl mnohem širší. MVDr. Harnach (1940) uvádí, že tato oblast sahala od západu Brna a Ivančic k jihu po Mikulov a Kyjov, na východě k Uherskému Hradišti, Kroměříži až k Přerovu a na severu do Olomouce a Nákla přes Boskovice a Kunštát se spádem zase k Brnu. Vyšlechtěn a ustálen byl s největší pravděpodobností nejpozději počátkem 19. století. Bohužel naše znalosti z této doby se neopírají o žádný český rukopis a ani později vzniklá česká díla z konce 19. a počátků 20. století nám odpovědi nepřinášejí. Předpokládá se, že vznikl křížením některého plemene v pštrosí kresbě, přičemž tímto plemenem nemusel být slepičák, s tzv. domácími holuby. U jednoho z nejstarších rázů, kterými jsou šupinatí, bylo s největší pravděpodobností využito také tureckého holuba nebo užitkového holuba na jeho bázi vyšlechtěného. Z konce 19. století a počátku 20. století máme první informace o tom, že do chovu pštrosů byli nakřížení slepičáci. Hlavní období „modernizace typu“ mělo trvat mezi lety 1910 až 1920. Nejvíce se hovoří o florentýnovi, který dle většiny teorií platí za plemeno užité k jeho „vyšlechtění“. Vznik moravských pštrosů na Moravě jako produkt křížení florentinů s polními domácími holuby připouští německý autor Robert Eder žijící v Novém Městě u Frýdlantu v Čechách (1889). Dále byli použiti vídeňští slepičáci. Zmíněná křížení přinesla, kromě některých vylepšení, do chovu pštrosů negativní vliv na jejich letové dovednosti, strukturu opeření, útlum rozmnožovacích schopností, což dle Harnacha vedlo k eliminaci kříženců většího tělesného rámce z další plemenitby. Moravští i čeští chovatelé se rozhodli pro středního užitkového holuba ladných tvarů a krásné barvy a lesku. Když Petr Bublák vydává roku 1918 svoji monografii, hned v jejím úvodu přiznává, že toto jeho dílo je vůbec první česky psanou písemností o tomto plemeni. Za nejstaršího známého pěstitele označil J. Volného, faráře v Nákle, který na místní faře již kolem roku 1840 choval 100 párů moravských pštrosů ve více barvách. Scholz z Vídně pak roku 1850 popisuje moravské pštrosy v Mikulově. Lekárník František Valášek je choval v Kelči a pak i v Rakousku, v Tovačově vyniknul Válek, ve Valašském Meziříčí Pagáč, v Holasicích u Rajhradu Kirš, ve Zdounkách šlechtitel bělopruhých v barvě žluté, červené a černé St. Hradil, na Kunštátsku J. Bumba, v Čechách pak později chovatel červených Antonín Král ze Smíchova. Dle Bubláka měl být nejznámějším chovatelem pštrosů v 19. století Jan Vaculík. V srpnu 1920 byl uveřejněn v časopise Zvířena „vzorový popis“ moravského pštrosa a cesta k založení jeho speciálního klubu byla otevřena. V neděli 27. května 1923 byla ve známé brněnské restauraci „U Cajplů“ na Kozí ulici otevřena činnost klubu široké veřejnosti.
Exteriér
Plemenné znaky: holub ušlechtilých tělesných tvarů, barvy, lesku a kresby. Původně užitkový holub silnějšího polního typu, s kratší zádí a vyváženými tělesnými tvary, široká a hluboká hruď přesahuje před ohbí křídel, s typickou pštrosí kresbou a vysoce prošlechtěnými, hlubokými, svitnými barvami a přesně definovanými lesky. Typologické znaky postavy jsou stejně důležité jako barva opeření a kresba.
Etologické znaky: temperamentní a bystrý holub s dobrými orientačními a letovými schopnostmi, plodností a péčí o odchov. Užitková hodnota plemene je vhodně spojena s vysokou výstavní a chovatelskou hodnotou.
Postava: statnější klínovité tělo s kratší zadní partií, hruď široká a hluboká, přesahující ohbí křídel, záda široká a kratší. Ideální hmotnost dospělých holubů je 700–750 g, minimální hmotnost 550 g i u výletků, maximální hmotnost 800 g.
Držení těla: hrdé, elegantní, v mírném sklonu nazad.
Hlava: přiměřeně velká, s vyšším a širokým čelem, které tvoří s temenem a týlem pravidelný oblouk, přecházející plynule do zátylí.
Oči: jasně červené až rybízově červené, jiskrné a pokud možno bez žlutého okruží kolem zorničky, u rázů s hnědou pigmentací vždy nepravé perlové oči.
Obočnice: jemné, úzké, jen u červených a žlutých recesivních širší; u černých černé, u modrých šedomodré, u červených a žlutých recesivních intenzivně červené, u šedohnědých a dalších rázů odpovídající okolnímu opeření; zapeření v okolí obočnic je dotažené a pravidelné.
Zobák: široce nasazený, kratší, klínovitého tvaru, s mírně sklopenou špičkou, u světlozobých dobře prokrvený, nejvíce u kořene, bez tmavých skvrn nebo jehel. Průběh osy zobáku prochází pod středem očí. Barva zobáku u černých a modrých je černá, šedohnědí a stříbřití mají zobák rohový, u červených a žlutých recesivních je světle narůžovělý. U červeně plavých rohový až černý, u žlutě plavých a hnědých světle rohový.
Ozobí: jemné a hladké, bez výrůstků a rýh, vždy s bílým popraškem. U čela je ozobí pokud možno pravidelně a ostře ukončené.
Krk: na těle široce nasazený, středně dlouhý, směrem k hlavě se kuželovitě zužuje. Hrdlo dobře vykrojené.
Křídla: silná, svalnatá, dobře kryjící záda, spočívají na ocase a nekříží se. Letky jsou široké a dobře složené, se zakulacenými konci.
Ocas: krátký, úzce složený (na 1,5 až 2 šířky ocasních per), nesený v linii hřbetu, konce křídel přesahuje o 2 cm.
Nohy: středně vysoké, silné, v patních kloubech mírně podkleslé, neopeřené a živě červené. Patní klouby jsou viditelné. Barva drápků je u černých a modrých černá, u červených recesivních světle rohová, u žlutých recesivních bílá, u ostatních rázů odpovídající barvě zobáku.
Postoj: široký (úměrně šířce trupu) a pevný.
Struktura opeření: hladké, pružné, přiměřeně krátké a dobře přilehlé, v křídelních štítech široké a poněkud větší; bez pernatých ozdob a rýh. U červených recesivních a černých téměř bez pudru. Vždy svitné.
Barva, lesk a kresba
Barvě je přikládána stejná důležitost jako tělesným tvarům. Všechny barvy musí být syté, hluboké, čisté a rovnoměrně rozložené. Každá barva má svůj typický lesk a svit, které dotváří její vysokou kvalitu. Intenzivní lesk na většině opeření je požadován u černých a červených, u ostatních rázů je lesk přítomen na obojku a částečně na hlavě. Peří je bohatě svitné. Základní zbarvení je bílé, na kterém se nachází pštrosí kresba, u níž vyžadujeme pravidelnost a ostré ohraničení. Barevné jsou hlava, obojek, celá křídla, záda, kostřec a ocas včetně podocasníku. Geneticky dané barevné opeření kolem patních kloubů nazýváme punčošky a plně je tolerujeme, vyžadovány nejsou. Hloubka kresby obojku tvoří 2/5 vzdálenosti od kořene zobáku po přední výběžek hrudní kosti při nataženém krku, v záhlaví kryje hlavu až do týla. U plnobarevných rázů jsou barvy stejnoměrně rozložené po všech částech těla, včetně ručních letek a rýdováků. U plavých rázů vítáme stejnoměrné rozložení barvy, vč. zad a kostřece. Plné barevnosti a lesku dosahují až s prvním pelicháním. Černá je sytá a hluboká, stejnoměrná po všech barevných částech. Lesk na hlavě a obojku modrozelený; na křídelních štítech, zádech a podocasníku zelený; nežádoucí je bronzový a růžový lesk. Modrá je ztmavená (faktorem dirty) do temně modré; i při této hloubce barvy zachována čistota a svitnost; hlava, obojek, záda, kostřec a ocas jsou pokud možno ve stejném odstínu, co nejvíce odpovídajícím křídelním štítům, hlava nesmí vyznívat až černě; lesk na hlavě a obojku je modrozelený; konce letek a ocasní pruh vyúsťují černě, krajní rýdováky bez probělení. Červená recesivní je velmi sytá, čistá a hluboká na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě a obojku je červený; na křídelních štítech, zádech, kostřeci a podocasníku je lesk na krajích per zelený, na střední části per červený, v krátkém přechodu mezi nimi modrofialový. Nežádoucí je bronzový lesk. Žlutá recesivní je zlatově (dukátově) zářící, sytá, hluboká, stejnoměrně rozložená na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě, obojku a podocasníku je růžový, na křídelních štítech bohatý svit. Šedohnědí a stříbřití mají lesk nazelenalý, u ostatních rázů v závislosti na zbarvení opeření.
Kresebné a barevné rázy
Plnobarevní: Černí, šedohnědí, hnědí, hnědožlutí, recesivně červení a recesivně žlutí.
Bezpruzí, pruhoví a kapratí: modří, stříbřití, červeně plaví, žlutě plaví, hnědě plaví, hnědožlutě plaví. V uvedených vzorcích i jako bronzoví. Vzorkování u všech rázů střední intenzity, výrazné, přesně ohraničené a pravidelné.
Bělopruzí: modří a stříbřití, červení recesivní, žlutí recesivní, šedohnědí (dominantní opál – barva zesvětlená, ocasní pruh a ruční letky probělené), modří, stříbřití, červení recesivní, žlutí recesivní, černí, šedohnědí, hnědí, hnědožlutí (toy stencil – barvy zachovány syté).
Šupkatí: ve všech shora barevných rázech, mohou být jak s faktorem dominantní opál (barva zesvětlená, ocasní pruh a ruční letky probělené), tak s faktorem toy stencil (barvy zachovány syté), vyskytují se jen vzácně.
Šupinatí (pencil): černí, šedohnědí, modří, recesivně červení a recesivně žlutí. Hlava a obojek plně vybarvené, každé pero křídelních štítů, zad a kostřece bílé s barevným lemem, který je stejnoměrný po obvodu pera, letky 1. a 2. řádu a ocas jsou rovnoměrně prožíhány. Kreslená pera žádáme co nejčistší a nejpřesnějších kontur, bez většího výskytu tzv. pepření.
Běloocasí: ve všech shora uvedených rázech, ocasní pera, spodní i horní krovky jsou bílé.
Vady
Výlukové vady: perlové nebo tmavé oči, volatost, bílá pera v letkách (u dospělých), vady vybarvení u šupinatých a bronzových, způsobené účinkem nežádoucích faktorů.
Velké vady: úzká, plochá, malá hlava; ploché temeno a čelo, protáhlé záhlaví, spuštěné převisy nad očima; slabý, dlouhý, příliš klopený, neprokrvený zobák, neodpovídající barvě okolního opeření; hrubé, přerostlé, skvrnité či nepravidelné ozobí; žluté, zahnědlé, nazelenalé či tmavé plochy v duhovce; hrubé, světlé, nedopeřené, příliš široké a chybně zbarvené obočnice; slabý, dlouhý krk se znatelným lalůčkem nebo ohryzkem; příliš úzká, drobná, slabá a dlouhá postava, nedodržení hmotnostního limitu, kolébkovité držení těla, málo vyklenutá hruď; dlouhá, svěšená, křížící se křídla nebo křídla nekryjící záda; dlouhý, široký, zdvižený či stříškovitý ocas; příliš dlouhé nohy, opeřené běháky, bílé drápky u tmavých rázů; suché, třepenité, lámavé, úzké, nepřiléhavé peří; příliš krátký, dlouhý či nepravidelný obojek; barevná pera v bílém poli nebo naopak; bílá záda nebo podocasník (u barevnoocasých), barevné kalhotky; nepravidelné, nedotažené či slité vzorky, náznak 3. pruhu; nevyrovnaná, nečistá, zašedlá barva; probělené letky a ocas; světlé krajní rýdováky, nežádoucí, nesprávně rozložený či chybějící lesk a svit.
Malé vady: shora uvedené vady v malém nebo nepatrném rozsahu.
Posuzování: tělesné tvary, barva opeření, kresba, lesk a svit, barva očí, výška nohou, krk.
Kroužek: č. 9.